Cesta do neznámého tajemna (8.část)

22. července 2013 v 11:09 | Franch

Sedl si k počítači a Lucii opravdu napsal. Hned odpověděla, asi seděla u počítače. Petr se jí ani nedivil, venku totiž začalo sněžit. Domluvily se, že každý den se sejdou ve 4 hodiny u ZUŠ. První schůzka, byla naplánovaná, už na zítřek. Petr vzal svou tašku a navlékal si rukavice. "Děkuji ti, Lucko!" křikl přes rameno a vydal se na cestu domů. "Není zač!" křikla za ním dívka s krátkým blond mikádem na hlavě. Petr odcházel ze své poslední hodiny na flétnu. Měsíc chodil za Luckou, před budovu umělecké školy, každý den se naučil 4 noty, až nakonec zahrál na nástroj cokoliv, co před něho Lucka na stojan postavila. Ale Petrovi šlo jen o ty jedny noty. Noty, které už měsíc přechovává uložené v euro deskách na svém psacím stolu. Petr se vrátil domů a chystal se ke koni. Nejdříve, ale vyřídil hovor s Pavlem. Pavel a další spolužáci odjeli na tu exkurzy, Petr se dozvěděl, že vlastně se tam budou učit různě věci z biologie a ti nejlepší si budou moci vyzkoušet klonovat mouchy. Petr byl rád, že tam nejel. Už je to skoro měsíc, ale i přes to, že část jeho třídy je v Německu tak se učili, však i oni se učili. Jel s nimi menší učitelský sbor. Akorát nemají ty předměty jako třeba tělocvik a výtvarku. Petrovi se poslední dobou zdálo, že ho někdo sleduje, měl divný pocit. Včera večer se mu zdál sen. Byla v něm loď, která se potápěla ke dnu stejně jako Titanic a dívka s bledou pletí a černými vlasy. Když domluvil do telefonu, tak si vzal svůj kabát a jel k výběhu. Pozdravil se s Princem a vyčistil ho. Věděl, že dnes nebude tahat ven sedlo, ani uzdění, tak mu v ušetřeném čase zapletl hřívu do mřížky. Když byl kůň pěkně upravený, skoro jako na závody tak se vyhoupl na jeho záda. Bylo před Vánoci a venku byl sníh, Princ klusal sněhovou závějí na jejich oblíbené místo. Najednou se, ale rozcválal. Petr viděl to místo, viděl jeho už tak známé a oblíbené místečko, že bylo nadosah ruky. Místo s výhledem na město, bylo opravdu nádherné. Ale pak najednou se Petrovi dočista zatmělo před očima. Ještě slyšel odfrknout Prince, ale pak následovala tma. Petr otevřel oči asi po pěti sekundách, jemu to ale přišlo jako věčnost. Ležel v závěji, měl na sobě bílou košili a černé společenské kalhoty, nablýskané kožené boty se jenom leskli. I když na sobě neměl Petr téměř nic a ležel ve sněhu, nebyla mu zima, bylo to spíše jako ležet v ovčí vlně. Petr se nadzvedl a rozhlídl se, krajina byla dočista jinačí, než ta, kterou se projížděl na Princovi. Bylo světlo, obloha byla šedá a na jednu stranu byla rovina někam do neznáma, jenom tři stromy byly kdesi v dálce patrně vidět. A na druhou stranu byl lesík. Byl to jehličnatý les. A najednou slyší zafrkání, z lesa vyjde Princ. Býlí jako list sníh, co byl všude kolem. S úhledně zapletenou hřívou. Udělal pár kroků a zastavil se. Petr k němu došel a Princ ho jemně dloubl hlavou a otočil jí směrem zpět do lesa, tam na to místo kde vyšel. Petr na něho nedůvěřivě vylezl. Princ se najednou rozeběhl, běžel neuvěřitelnou rychlostí skrz les. Petr ho musel téměř obejmout, aby ho větve nešlehali do obličeje. Po pár minutách zběsilého běhu Princ přešel do klusu, vyjeli z lesíka. Princ se zastavil a začal pohrabávat kopytem. Najednou našpicoval uši a začal s nimi otáčet. Petrovi to také neuniklo, najednou byla slyšet hudba. Potichá klavírní skladba. Petr se na Princově hřbetu otočil a uviděl křídlo. Krásné, černé, nablýskané křídlo. Pobídl koně k otočení a vyjeli blíže k nástroji. Zůstali stát asi 5 metrů od křídla, za ním na stejně barevné stoličce seděla dívka. Jako by jí Petr poznával, jako by jí, už někde vyděl. Oba byli okouzleni hudbou dívky a jenom nehybně stáli a počkali, až dívka svou skladbu dohraje. "Love me, Yiruma" ozval se najednou hlas dívky, když dohrála. Otočila se na Petra, který furt unesen nádhernou hudbou nehybně seděl na svém koni. "Název mé skladby," dodala po chvíli a zadívala se za křídlo. Petr si všiml, kam se dívá. Za jejím nástrojem byl stojan na noty, na něm položené papíry ve světle žlutých deskách a na stojanu bylo cosi položeného. "Máš tu svůj nástroj," dodala potichu a kývla hlavou směrem ke stojanu. Petr slezl z koně a šel se podívat blíže. Na deskách bylo napsáno: Cesta do neznámého tajemna. Na stojanu byla před deskami položená flétna. Byla ze dřeva, barvena černým lakem. Petr se podíval a nedůvěřivě se podíval na dívku za pianem. "Evelína jest jméno mé, to já jsem napsala Cestu do neznámého tajemna," Petr jí stále nechápal. Popošel k dívce, ta zaklapla křídlo a opřela se o ten obrovský klavír. Petr si sedl na stoličku na, které seděla při hře. "Počkej, jak jsem se sem já a můj kůň sem na tohle místo dostali?" zeptal se. "Ty a tvůj kůň?" optala se, Petr jí moc nepochopil. "Já jsem Petr a tohle je Princ," řekl. "Já vím." Řekla a na chvíli se odmlčela. "Já jsem Evelína, toto místo je místo, které je zaslíbené nadějným hudebníkům, kteří ale nikdy v životě nedostanou šanci se proslavit nebo dosáhnout svých cílů. Na klavír hraji už hodně dlouho, alespoň 10 let. Rodiče se, ale odstěhovali z města a můj nástroj zůstal v umělecké škole. Doma mám jenom klávesy, ale já miluji velký klavír. Křídlo, proto sem chodím hrát mé skladby." Řekla a položila se na křídlo, jako kdyby to nebyla věc, jako kdyby to byla živá bytost. Petr si dokázal představit, že by místo klavíru ležela na nějakém chlapci. Byla úžasná, dočista ho uchvátila. "složila jsem skladbu a posílala ti jí po kouskách." Pronesla a podívala se kamsi do pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 maya-chan-world maya-chan-world | E-mail | Web | 25. července 2013 v 9:55 | Reagovat

pěkné pokračování :-)

2 franch franch | E-mail | Web | 25. července 2013 v 10:20 | Reagovat

[1]: Nečetlas to už celý? :D :D

3 maya-chan-world maya-chan-world | E-mail | Web | 25. července 2013 v 11:32 | Reagovat

[2]: jo :DD proto vim že je to dobrý :DDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama